Lehce se dotkla mých prstů. Propletl jsem s ní ruku a připadal si najednou klidný. Mělo to tak být. Došli jsme k rohu, kde jsme se měli rozloučit. Tentokrát jsem věděl, že nechci jen zamávat a odejít. Přitáhl jsem si ji k sobě opatrně, jako bych se bál, že je z porcelánu. Nebyla. Obtočila mi ruce kolem krku a políbila mě dřív, než jsem stačil cokoli říct. Ten polibek nebyl vášnivý ani uspěchaný. Byl jistý. Jako první tón nové skladby. Když jsme se od sebe odtáhli, opřela si čelo o moje.
„Tak co,“ zašeptala, „půjdeme spolu i na ten příští koncert?“ Usmál jsem se.
„Půjdu s tebou kamkoli, kde bude hrát jazz.“ A v duchu jsem dodal, že i kdyby nehrál. Protože hudba toho večera už nebyla jen z pódia. Začala mezi námi. A já věděl, že ji chci poslouchat po zbytek života.
Radomír, 38 let, Praha