Po dlouhá staletí bylo jedinou lidskou časomírou Slunce, respektive střídání světla a tmy. Postupem času si lidé vytvořili na základě pohybu slunečního kotouče po obloze určité denní úseky a noc dělili podle polohy hvězd. Revolučním předělem pak bylo více či méně přesné určování času, na jehož konci dnes stojí takřka naprosto bezchybné atomové hodiny.
Přibližně okolo roku 2000 př. n. l. se ustálilo tzv. babylónské členění času na 12 hodin dne a 12 hodin noci. S ohledem na měnící se délku obou částí během ročních období, nebyly oba úseky vždy stejně dlouhé. Teprve Řekové začali den dělit do více úseků – ráno, dopoledne, odpoledne, podvečer, večer, půlnoc a úsvit. V antickém Římě se pak den dělil na sedm částí a noc na čtyři stejně dlouhé časové úseky podle délky hlídek.
První i když nepřesný
Ovšem lidé ke své činnosti potřebovali přesnější dělení na kratší úseky a také potřebovali vědět,…