Hrudník se prudce nadzvedával pod elektrickými šoky. Mé srdce se však již rozhodlo a přestalo bít. Slyšel jsem, jak vyčerpaný lékař konstatuje mou smrt. Stál jsem vedle svého těla, vše pozoroval a zoufale křičel. Nikdo mě neslyšel…
Takto svůj zážitek blízké smrti popisuje lékař Georg Ritchie (1923–2007). V roce 1943 nastupuje jako čerstvý student medicíny do armády. Velitel je nakloněn tomu, aby dokončil svá studia. Pár dnů před odjezdem na univerzitu ho však zachvátí vysoké horečky. Nakonec je prohlášen za mrtvého. „Slyším doktora, jak dává pokyny, aby mě odvezli do márnice. Vím, že jsem zmeškal vlak, a to mě trápí. Vyjdu z pokoje. Procházím dveřmi, jako by tam nebyly, vznáším se a letím neuvěřitelnou rychlostí. Pak mi dojde, že mi něco chybí – mé tělo! V panice letím zpět do nemocnice. Prohledávám pokoje, ale tělo nikde. Nakonec se nacházím. Mé tělo je přikryté pod prostěradlem.…