Ačkoliv jsem měl Romanu strašně moc rád, vládlo mezi námi jen přátelství. Přitom jsem ji miloval jako nikoho jiného a probděl jsem kvůli ní spoustu utrápených nocí. Chtěl jsem hranice kamarádství překročit, ale ona mi to zakázala. Trpěl jsem, když chodila s jinými a neuspokojovalo mě, když jsem natruc vyhledával různé vztahy i já. Nebylo možné se nevídat, bydleli jsme ve stejné ulici, na malém městě… jedině, že by se jeden z nás odstěhoval. Romana se však k ničemu takovému nechystala – měla nemocného tatínka a určitě by se nevzdálila už kvůli němu – a já jsem o tom nikdy neuvažoval, protože jsem jí chtěl být nablízku. Odsoudil jsem se tak do role věčně trpícího zamilovaného muže, sžíraného nenaplněnou láskou. A přesto jsem se svým způsobem cítil šťastný, protože ten cit mě obohacoval a já jsem choval naději, že můj sen – žít s Romanou – se jednou vyplní.
Někdy má člověk docela nepěkné…