Jakmile se ozval zvonek u dveří, šla jsem otevřít v pohodě a aniž bych čekala cokoliv špatného. Měla totiž přijít kamarádka. Jenže vzápětí jsem se dívala do očí muži, kterého jsem už nikdy v životě nechtěla potkat. Dušan se na mě díval sebevědomě a pásl se pohledem na mém zděšení a zmatku. Vychutnávat si svoji moc, to mu vždycky šlo… Vzpamatovávala jsem se jen pomalu. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. „Přišel jsem se podívat, jak si žiješ… s panem doktorem,“ odvětil a nespouštěl ze mě oči. „Jak… jak jsi mě našel?“ položila jsem trochu nesmyslnou otázku. Pro člověka Dušanova typu to patrně nebyl velký problém zjistit něčí adresu. „Pozveš mě dál?“ hrnul se do dveří, aniž čekal na souhlas. Neodvážila jsem se mu odporovat, natolik jsem byla paralyzována tím, že se objevil. „Někoho čekám,“ snažila jsem se ho upozornit. „Milence?“ ušklíbl se. „Já bych ti nestačil?“ „Žádného…