I když jsem s Davidem žila skoro tři roky, stále jsme nebyli sezdaní. Dost jsem se tím trápila, zvlášť když jsem viděla jak se moje kamarádky vdávají a zakládají rodiny, ale Davida jsem k tomu, aby mi dal prstýnek, přimět nemohla.
„Papír přece není vůbec důležitý, když se máme rádi a žije se nám spolu dobře,“ řekl mi vždycky, když jsem přivedla řeč na vdavky a rodinu.
„Bylo by to hezké projít se k oltáři v bílých šatech,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Každá žena přece už odmalička sní o tom, jak bude aspoň na chvíli princeznou, až si ji nějaký princ bude brát.“
„Nech už ty pohádky pro malé děti, jsi přece dospělá,“ ničil mi mé romantické představy David. „Jestli ti jde jen o ty bílé šaty, klidně ti nějaké koupím,“ mrknul na mě. A moje naděje, že se stanu vdanou paní a především Davidovou právoplatnou manželkou, se opět rozplynuly jako obláčky dýmu.