Můj dědeček byl hajný, a když jsem byla malá, zasvěcoval mě do tajů přírody. Jen málokdo znal tolik keřů, stromů, lučního kvítí a stop ptáků či lesní zvěře ve sněhu tak dokonale jako já. A co se týká hub, pak jejich atlas byl pro mne jen amatérské čtení. O půlnoci v pyžamu bych vyjmenovala většinu hub, které se u nás vyskytují, a poznala bych je bez sebemenšího zaváhání. Fascinující záliba ve sbírání hub mi zůstala až do dospělosti. S tím ostatním to bylo pochopitelně horší: děda umřel, hájovna zpustla. Ale pro mě jako by žil stále, a když jsem někdy na výletě na kole myslivnu míjela, viděla jsem ji vnitřním zrakem takovou, jaká bývala dřív.