Jakuba jsem potkala už na střední škole. Od šestnácti jsme byli spolu a v osmnácti jsme se vzali. Tenkrát jsem ještě netušila, jak smutný osud mě čeká.
Spokojené manželství nikdy nenarušily výraznější hádky. Samozřejmě že jsme se někdy chytli, ale rozhodně si nebylo na co stěžovat. I naše děti prospívaly a já měla radost, jak mi vše vyšlo. Když se ale mému muži blížila padesátka, dostavila se druhá míza, jak se říká.
Tušila jsem, že se schází s jinou ženou. Jestli to byl chvilkový úlet, nebo se ze vztahu mělo vyklubat něco víc, jsem nevypátrala. A ani jsem po tom netoužila. Můj muž mě zklamal natolik, že jsem se chtěla rozvést.
Mé rozhodnutí opustit manžela ale ztěžovaly pochybnosti. Zvládnu to sama? Bude mít o mě ještě někdo zájem? Sama jsem si v duchu přála, ať se to samo vyřeší…