Byla to krásná žena a miloval jsem jí, jako nikoho jiného na světě. Jenže nakonec to bylo trpké vystřízlivění. Hrozně trpké. Byl jsem jen někým, koho využila. Při prvním setkání vůbec nevypadala jako atraktivní mladá žena, dobře si vědomá své krásy. Kráčela proti mně, vlasy rozcuchané, zarudlé oči, tvář opuchlou od pláče. Nejdřív jsem se polekal, pak ve mně zvítězilo vrozené džentlmenství. „Promiňte…“ oslovil jsem ji, „stalo se vám něco? Mohl bych vám nějak pomoci?“ Překvapeně se na mě podívala. Neodpověděla hned. Přeměřila si mě pohledem, jako by se chtěla vyvarovat nebezpečí zklamání z dalšího člověka. Potom řekla: „Pojďte si se mnou někam sednout a něco mi povídejte.“ Otřela si uplakané oči papírovým kapesníčkem. Uchopila mě za ruku a tak, jako bychom se důvěrně znali už dávno, kráčela po mém boku. Rychle jsem se zorientoval v okolí a vzpomněl si na nedaleký útulný bar, kde nás nikdo…
Nikdy se to nedoví
Více si přečtete v časopise Doteky štěstí 1 / 2014.