Na svoji dívku Klárku jsem se moc těšil. Měl jsem za sebou další pracovní den ve firmě, kam jsem nastoupil po vysoké škole. Život mi připadal přátelský, otevřený, plný možností a plánů. Lákala mě například i práce v cizině, ale zatím jsem ji odkládal, protože Klárka musela dostudovat a znamenalo by to odloučit se od sebe. Až se jednou rozhodnu, budu mít cestičku vyšlapanou. V Kanadě už žil a pracoval Patrik, můj kamarád z dětství. Dostal se tam s celou rodinou ještě za socialismu, složitou cestou přes utečenecký tábor. Slušně se tam vypracovali. Nyní mě tam zval, ale já jsem kvůli Klárce zatím tuto nabídku odkládal.
Došel jsem domů desetiminutovou procházkou od autobusové zastávky. „Ahoj, mami, ahoj tati, ahoj brácho,“ pozdravil jsem celou rodinu dohromady. Seděli v obývacím pokoji a tvářili se zaraženě. „Co je, co se stalo?“ zvážněl jsem, protože jsem vycítil panující napětí. „Martine…