Bylo pro mě těžké dívat se na to, jak se k němu chová. A přitom jsem je měla na očích oba dva každý den. Agátu a Romana. Byli to mí kolegové, pracovali jsme v jedné firmě, chodili na porady, potkávali se na chodbě, v jídelně, na firemních akcích.
I když tu pracovalo několik desítek lidí, když jsem nastoupila do práce, všimla jsem si Agáty a Romana mezi prvními. Byli nepřehlédnutelní svou vizáží i chováním. Zvlášť Agáta. Vysoká blondýna, která si zakládala na své hubenosti. Ano, vypadala jako modelka a taky se tak nosila.
„Jako pětka do záložny,“ řekl by moje sestra, kdyby ji viděla. V jídelně taky sotva kdy něco snědla.
„Dejte mi jenom maso bez omáčky, já knedlíky nejím,“ diktovala si u okénka. „Udělala jste mi ten zeleninový salát?“ zeptala se kuchařky, která jí podávala jen bílý talíř s kouskem suchého hovězího.
„Udělala,“ kuchařka ji podala s úsměvem z pod pultu misku s čerstvými…