Jste tak blízko, a přesto nemůžete zasáhnout, nemáte šanci, abyste pomohla z bezmoci milovanému člověku. Přesně takhle jsem se cítila, když mi můj otec zavolal naposledy!
Sice už to jsou dva roky, ale stále je to ještě krátký čas na to, aby mi nepřestalo v uších znít to zlověstné kovové brzdění vlaku. Otec byl velmi všestranný, velmi dobrý manažer a také obchodník, ale to vždy nestačí na to, aby se dobře dařilo. Okolo roku 2010 se začal potýkat s finančními problémy. I jeho zasáhl podnikatelský nešvar, kdy mu dlužníci platili faktury s velkým zpožděním, pokud vůbec. Druhotná platební neschopnost ho naprosto zlikvidovala. Dluhy jeho společnosti postupně rostly. Pro jistotu a zavčasu se rozhodl mi darovat dům, kde jsme společně žili, tedy rodiče a já se svými dětmi a manželem. Bylo to velmi těžké pro celou rodinu. Všichni jsme ve firmě pracovali a postupně jsme z ní museli odejít a hledat…