Všechno nasvědčovalo tomu, že zůstanu sama. Byla jsem s tím už smířená. Ale pak se objevily dohazovačky!
Před třemi lety mi zemřel manžel. Náhle, na infarkt. Nikdo to nečekal, bylo mu šedesát čtyři let, nepil, nekouřil, žádné léky neužíval, ba ani ty na srdce, netušil, že něco není v pořádku. Ale pravda je, že se přejídal. Vždycky jsem se chlubila tím, jaká jsem báječná hospodyně a že umím vytvořit domácí pohodu. Když nad tím teď přemýšlím, manželovy porce bývaly obrovské. Ale byl to velký chlap, nadváhu možná měl, ovšem nijak alarmující. Žili jsme si hezky, vychovali děti, radovali se z vnoučka. Plakala jsem dlouhé měsíce, když mi došly slzy, udělala jsem čáru a zamkla trápení do černé skříňky, kterou odemykám čím dál méně. A protože prodávám v trafice, přijdu do styku se spoustou lidí a spoustou veselých historek, a tak nepropadám depresím. No, propadla jsem spíš panice, když se moje…