S přibývajícími léty stále víc vzpomínám. Možná si své dětství idealizuji, nejspíš mi zůstaly jen krásné vzpomínky, ale byl to můj život, který mohu vyprávět po svém, jak to vidím já.
Odpočítejte léta a zjistíte, že jsem spatřila světlo světa v době, která radosti moc nenabízela. Ale rodiče se snažili nás děti před tím vším uchránit, jak jen to bylo možné v jejich silách.
Měla pravdu
„O všechno můžeš přijít, jen láska ti zůstane,“ říkávala mi maminka. „Lásku ti nikdo nikdy nevezme, nepřijdeš o ni, pokud se jí sama nevzdáš.“ Dneska vím dobře, že měla pravdu.
Když malotřídku tatínkovi zrušili, ještě mu zůstala místní knihovna, kterou budoval se svými předky, a divadlo. Venkovský ochotnický spolek, který se scházel, aby, jak tatínek vzpomínal, všichni na chvilku zapomněli na dobu, ve které žili…