Po osmi společných letech štěstí a dvou dětech dostalo naše manželství jednu velikou trhlinu. Pomalu, ale jistě ho zabíjel stereotyp a nuda.
Z kanceláře jsem chodila většinou rovnou domů. Když už se zdálo, že si na ten kolotoč denních povinností a stereotyp zvyknu, udeřil blesk z čistého nebe. Do práce nastoupil nový kolega.
Jmenoval se Petr. Byl šarmantní, okouzlující, pozorný, byla s ním legrace. Dámská část pracovního kolektivu po něm šílela. Ta mužská ho naopak nemohla vystát.
Zdálo se, že ze všech žen v celém pracovním kolektivu si vybral právě mě. Lichotilo mi to. A když mě pozval na večeři, moje nálada i ego dosáhly nebeských výšin…