Moje maminka se s tetou Ivou znaly od malička. I když obě chodily do jiné školy, vyrůstaly společně na malém městě a patřily do stejné party. A tak spolu lítaly po ulicích, skákaly přes gumu, jezdily na kole a kradly jablka ze sadu.
Pak nastalo dlouhé období, kdy o sobě nevěděly. Mého dědečka totiž povýšili a přesunuli do Brna, kam se odstěhovala i babička a malá maminka. Ze začátku se ve velkém městě cítila ztracená, ale záhy si tu našla kamarády a přizpůsobila se novému životnímu tempu.
Roky plynuly, přišla vysoká škola a s ní i nečekané shledání. Maminka i teta Iva nastoupily do stejného oboru. Z vyprávění vím, že se hned nepoznaly, jen si byly zvláštně povědomé. Pomohlo prý až to, když si teta nasadila brýle na čtení. V tu chvíli měla maminka jasno. Na staré kamarádství navázaly více než rychle, dokonce prý k sobě měly ještě mnohem blíže než v dětských letech. Zejména poté, kdy teta…