Líbila se mi a potkat ji v jinou dobu, dozajista bych ji bez váhání pozval na romantickou schůzku. Jenže smrt mé ženy všechno změnila. Formálně jsem byl už rok nezadaný, ale já se cítil pořád jako ženáč, ani prstýnek jsem ještě neodložil. Už jen proto, že se mi Radka tolik zamlouvala, jsem si připadal provinile. Protože jsem byl zvyklý chodit na hřbitov a všechno Janičce říkat, svěřil jsem se jí i se svou náklonností k Radce. Posadil jsem se k jejímu hrobu a vše jí vylíčil, včetně svých pocitů viny. V tom se za mnou ozval hlas, až jsem leknutím nadskočil. Byla to Janiččina sestra. Řekla mi, že vše slyšela, a že nemám blbnout a tu pěknou holku někam pozvat, než mě někdo předběhne, protože Jana by nikdy nechtěla, abych byl sám.
Jan, 44 let, Praha