Podél Appiovy cesty se šíří nepříjemný odér. Slavnou tepnu Itálie totiž už několik týdnů zdobí 6000 dřevěných křížů, na nichž jsou přibiti mrtví Spartakovi povstalci, jejichž těla tu pomalu tlí. Všechny do jednoho je sem nechá pověsit Marcus Licinius Crassus, prý „pro výstrahu těm, kteří by se v budoucnu chtěli pokusit o něco podobného.“
Povstání římských otroků, které Spartakus (asi 120–71 př. n. l.) vede, není první ani poslední, ani jediné, ale je rozhodně největší. Římanům trvá dlouhé tři roky, než ho potlačí. Důvod je prostý: zatímco obvykle se vzbouří otroci, pracující jako zemědělští dělníci, rolníci či drobní řemeslníci, tentokrát tvoří jádro povstalecké armády zkušení gladiátoři. Ti navíc vycvičí každého, kdo se k ním přidá!
Otroci se bouří
Římská republika i její rozsáhlé panství se v 1. stol. př. n. l. začnou otřásat v základech. Stále zřetelněji se ukazuje, že republikánské…