Adam byl moc fajn. Ukázalo se, že i on měl odmala slabost pro zvířata, dokonce sám choval několik opuštěných koček, které zachraňoval z bídných podmínek. Také se věnoval dočasné péči o zvířata, která ztratila domov, ale bylo pro ně náročné být v útulku. Měl srdce na správném místě, a to se mi na něm líbilo. Byli jsme si v mnoha věcech podobní. Ještě jsem nezažila muže, který by nejen chápal, ale dokonce i sdílel mou touhu zachraňovat vše živé. Jiní muži v mém okolí se mi buď přímo vysmívali, maximálně mi mou vášeň tiše a se skřípěním zubů trpěli. Ale Adam byl jiný, nejenže mě i s holoubkem odvezl, ale ještě trpělivě čekal, jak to celé dopadne. Když pak z ordinace vyšel pan doktor, oba jsme se v mžiku postavili a očekávali jeho ortel. Jakmile se usmál a řekl, že to drobek nejspíše zvládne a snad i bude moci být vypuštěn zpátky do volné přírody, byla jsem nadšená. Z čiré radosti jsem se…