Před lety jsme s manželem Karlem postavili rodinný dům holýma rukama. Doslova a do písmene. Teď mě z mého domova syn a snacha vyhánějí.
Neměli jsme moc peněz, a tak jsme se do stavby pustili sami. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsme s Karlem hned z práce běželi na stavbu a v noci padali do postele, abychom ráno vstali do práce a celý koloběh se rozjel nanovo.
Vlastníma rukama jsme postavili dům, ve kterém žijeme dodnes, ale bez mého milovaného Karla. Ten mě opustil příliš brzy. V pětašedesáti dostal infarkt, ze kterého se už nevzpamatoval.
Jedinou útěchou tak pro mne zůstal můj syn, který s námi bydlel. My měli přízemí a on si k obrazu svému upravil první patro. Náš Kája se dlouho neměl k randění…