Moje prateta Antonie vyrůstala začátkem minulého století na samotě uprostřed lesa. Její krásu obdivoval celý kraj. Všichni o ní věděli.
Tenhle smutný příběh mi vypravovala babička. Měla tři starší bratry a mladší sestřičku Antonii. Tu celá rodina hýčkala, protože byla nejmladší a moc milá.
A jak se později, když dospívala, ukázalo, také velice krásná. „Víš, že se jí dost podobáš?“ říkala mi babička. A já se tenkrát nafukovala. Být přirovnána k vyhlášené krasavici, to bylo něco jako pocta.
Měla tvář princezny
Já sama ovšem znám Antonii samozřejmě jen z několika prastarých, zažloutlých fotografií v albu, nic víc po ní nezbylo, když nepočítám vzpomínky…