Každého potká štěstí někde jinde. Já jsem to své našla na dětském hřišti. Bylo mi tehdy přes dvacet a ocitla jsem se tam vlastně úplnou náhodou.
Měla jsem dokončenou vysokou školu a žila si svůj nevázaný život svobodné dvacítky. Práci jsem si našla na poloviční úvazek už na škole, abych si trochu přivydělala a nevisela rodičům na krku až do čtyřiadvaceti let, kdy jsem měla složit státní zkoušky.
Kromě toho, že jsem z vydělaných peněz pokryla všechny náklady, které jsem měla, jsem si ještě stačila nemalou sumu našetřit.
Když mě potom maminka s tatínkem požádali, jestli bych jim mohla něco přispět na domácnost, když už si taky vydělávám, brala jsem to jako naprostou samozřejmost…
Měli mě totiž v dost pozdním věku, takže byli oba již v důchodu. Vlastně možná proto jsem ani já neplánovala děti příliš brzy…