Pokaždé, když jsem se s tím záhadným cizincem potkala na chodbě, se na mě mile usmál a pozdravil. Nejdřív říkal jen „Hello,“, pak se naučil lámanou češtinou říct i „Dobrý den“. Bylo to tak roztomilé, že jsem se musela smát. Oči mu přitom zářily jako dva plamínky a já bych dala cokoli, abych se do nich mohla dívat víc než pár vteřin. Jak moc jsem po něm toužila, po mém Georgovi. Jeho jméno jsem si zapamatovala hned, jak si ho dal dole na zvonky a poštovní schránku. Jako soused byl velmi ohleduplný. Nedělal hluk, hudbu si pouštěl jen velmi potichu stejně jako televizi a odpadky jsem před jeho dveřmi nikdy nenašla.