Někdy se člověk dostane do průšvihu shodou okolností a vinou druhých. Já jsem odešla z domova, když mi bylo dvacet a doprovázelo to silné zabouchnutí dveří. S našimi jsem pak nekomunikovala. Důvod byl jasný: nesouhlasili s partnerem, kterého jsem si vybrala. Až čas bohužel ukázal, že jsem se při výběru skutečně spletla. Z Jardy se vyklubal sobec a později i násilník. Byla jsem s ním víceméně už jen proto, že jsem neměla kam jít. Tím, jak jsem se na něj upnula, jsem ztratila i kamarádky, takže jsem si často připadala na světě úplně sama, nešťastná a opuštěná.
Jednoho večera po dlouhé a hlučné hádce mi Jarda řekl: „Chci, abys vypadla. Ze dne na den tě vyhazovat nebudu, ale do příští neděle odejdeš, jasné?“ Zírala jsem na něj v němém údivu. „Já… já přece nemám kam jít, víš to dobře,“ bránila jsem se. Byt byl Jardův a já navíc zrovna byla bez práce, takže to pro mě představovalo…