Už ani nevím, kolik dlouhých měsíců jsem strávila v nemocnici. Ovšem žádné z mých zranění mě nemohlo bolet tolik, jako pohled do zrcadla.
Moje, do té doby hezká tvář se změnila v nepoznání. Jako kdybych měla obličej z vosku a ten se na levé tváři roztekl. V ten den, kdy jsem se na sebe poprvé po nehodě podívala, ve mně něco umřelo. Umřela ve mně naděje, že bych snad ještě kdy mohla žít normální život.
Smíření
Nakonec se mi podařilo nad mé zohavení alespoň částečně povznést a zařadit se v rámci možností do běžného života. A k mému překvapení se ode mě neodvrátili ani moji kamarádi. Na partnerský vztah jsem však definitivně rezignovala.
Všichni muži v mém životě už měli být jen členové rodiny nebo přátelé. Stejně tak i Kamil, kterého jsem poznala na oslavě narozenin naší společné známé. Sympatický a pohledný kluk, se kterým jsem měla mnoho společného…