Tamara píše o své vnučce, která byla zakřiknuté dítě s poruchami chování. „Petruška byla sladké miminko a později i batole. Jenže už v té době jsme začali vnímat, že se nějak straní lidí a žije si tak trochu ve svém vlastním světě. Nevěděli jsme dost dobře, co s tím.“
Tamařině vnučce nakonec pomohl zlatý retrívr. „Pomalu začal odbourávat problémy a díky němu se vnučka rozmluvila.“