Nikdy jsem neměla problémy s pitím, ačkoli můj otec byl alkoholik. Ale teď si myslím, že je alkoholismus opravdu dědičný, jak se občas říká.
Do mých pětatřiceti bylo vše v pohodě. Normálně jsem si dala pár skleniček týdně při setkání s přáteli nebo na večírku. Ale když se se mnou rozešel můj přítel, úlevu jsem našla jen ve víně.
Pro dobrý pocit
Nejdřív to šlo pomalu. Otupila mě jedna dvě skleničky. Nakonec mi byla i láhev málo… Zvykla jsem si na to, že jsem po příchodu domů otevřela flašku, a dokud nebyla prázdná, pila jsem.
Jedině tak jsem se cítila dobře, jako že jsem nad věcí. Připadalo mi, že nic nebude takový velký problém, jak se teď právě zdá, že nad Jirkou klidně můžu mávnout rukou, ať si jde, kam chce! Ani mě nenapadlo, že to je počátek pořádného maléru…