Od rána hlásili, že se blíží silné bouřky, ovšem to zdaleka nevystihovalo konec světa, který se k nám přiřítil. Zvedl se takový vítr, že vzduchem létaly popelnice, do toho zem bičovaly blesky a aby toho nebylo málo, strhlo se i pořádné krupobití. A tak jsme s našima rychle začali uklízet venkovní stolky a židle, aby někoho nezranily. Při tom všem zmatku jsem si náhle všimla, že na lavičce naproti pořád seděl pan učitel, třebaže měl košili už celou zmáčenou. Nemohla jsem ho tam jen tak nechat. Přiběhla jsem k němu a prosila ho, aby se šel schovat, že mu jde doslova o život. On ale nechtěl, trval na tom, že zůstane, tam, kde seděl.
Klára, 36 let, Jižní Čechy