Karolína byla nejlepší kamarádka mojí sestry, takže co se týkalo přístupu k ní, neměl jsem s tím problém. Hodně se mi líbila, nebyl jsem v tom ale sám a ona byla většinou zadaná. Já jsem to měl s dívkami spíše těžší, nebyl jsem takový ten typ frajírka, který hned každou oslní. Vysloveně plachou a stydlivou povahu jsem také neměl, ale na Karolínu jsem se prostě „necítil“. Párkrát jsme spolu mluvili z očí do očí – to když byla u nás za sestrou na návštěvě. Náš rozhovor ale nikdy nepřekročil hranice běžného povídání a vyslovit nahlas své city bych se nikdy neodvážil. A tak jsem o Karolíně jen snil a zdálky ji obdivoval a záviděl klukům, kteří měli to štěstí vodit se s ní za ruku. V koutku srdce jsem tajně doufal, že jednoho dne budu na jejich místě – a na dlouhou dobu.
Stalo se to o předloňském Silvestru. Zatímco já jsem se nikam nechystal (nemám příliš rád povinné oslavy), sestra mířila…