Měla jsem krátce před svatbou. Vlastně jeden jediný den. Seděla jsem u sebe v pokoji a přemýšlela o tom, co mě čeká, ale také o tom, co už bylo. Do svatební síně mě měl doprovodit Jirka, můj bývalý spolužák z gymnázia. Chodili jsme spolu už kdysi v prvním ročníku a znovu jsme se dali dohromady před tři čtvrtě rokem. Když mě požádal o ruku, po krátkém váhání jsem souhlasila. Nyní jsem ten krok měla učinit prakticky a zítra si s ním vyměnit prstýnky.
Vdávat jsem se nemusela. Těžko bych přesně zdůvodňovala, proč si právě nyní Jirku beru. Klidně jsem mohla dalšího půl roku počkat. Hluboko v mém srdci ale ještě stále dohořívalo zklamání z mého osudového vztahu. Doufala jsem, že ho svým sňatkem nadobro uzavřu a na Alexa, svoji životní lásku, zapomenu. Vstup do manželského svazku jsem brala jako zlomový krok, překročení hranice, něco, co se už nedá vrátit zpátky. Jakmile ze mě zítra ráno bude…