Krátce po padesátce jsem přišla o svého manžela. I když jsem si svého muže nadevše vážila a oplakala ho, po roce jsem cítila, že nechci zůstat sama do konce života. Být vdovou v tomto věku ovšem vůbec nebylo jednoduché. Muži podobně staří jako já byli většinou ženatí. Ti rozvedení zas spíše toužili po románku s mladou dvacítkou než se zralou ženou.
Cítila jsem se opuštěná. Moje dvě dcery už byly velké. Ačkoli mě pravidelně navštěvovaly a zajímaly se o mě, každá z nich měla vlastní život. Viděly, jak mě samota trápí. Začaly mi namlouvat muže na seznamce. Pro mě toto nebyla možnost, spíše volba pro zoufalé. A to jsem já nebyla. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že můj milostný život skončil.
Jednoho dne mi zavolal bývalý spolužák. Rozjížděl firmu. Naše společná známá mu dala na mě kontakt, protože chtěl poradit s účetnictvím. Pozval mě na kávu a nebudu tajit, že jsem se zaradovala. Čím více…