Tolik tragédií na jeden život je možná až příliš. Smrt maminky v koncentráku, sebevražda dcery, tři rozvody, vážná choroba. Miloši Kopeckému, miláčkovi publika, se asi nikdo nemůže divit, že září jen na jevišti či filmovém place. Mimo kamery a oči fanynek se stává nesnesitelným.
Tak takhle idola žen Miloše Kopeckého (1992–1996) neznáte. Leží v posteli s obličejem zabořeným do polštáře. Je bílý jako smrt. Do pokoje po špičkách kdosi vejde. Něžná ruka se ho jemně dotkne a žena se unaveným, ale milým hlasem opatrně zeptá: „Mildo? Zvládneš to zítřejší představení, nebo ho mám zrušit?“ Odpovědí je jí hrobové ticho. „Mildo? Tak já raději zavolám do divadla a zruším to, aby měli čas si sehnat záskok.“ Opět žádná odpověď.
Janičko, neopouštěj mě!
Žena si povzdychne a tiše odchází. Sotva za sebou ale zavře dveře, ozve se hlas, který byste přisuzovali spíše zlomenému starci než baviči…