Toho dne jsme byly v Praze na zájezdu a s kamarádkou jsme stály pod orlojem na Staroměstském náměstí. Kolem nás se tísnily davy turistů. „Tohle kdybych mohla vidět každý den,“ řekla jsem nahlas. A kousek ode mě se ozvalo: „Já bych zase každý den chtěl vidět vás.“ Otočila jsem se. Považovala jsem toho sympatického muže za nějakého „lovce“ turistek. Nenápadně se přiblíží, poslouchá, promluví, hraje si na náramného romantika…  pozor na něj! Ale když jsme se podívali vzájemně do očí, srdce se mi zaplavilo stejně náhlými a nezvladatelnými city jako předtím zřejmě dotyčnému. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že vedle mě stojí kamarádka a kolem další lidé. Na mužovu poznámku, že by mě chtěl vídat každý den, jsem odpověděla: „Pokud bychom spolu denně chodili sem k orloji, byla bych pro.“ A myslela jsem to vážně. Muž to jistě vycítil, protože v rychlosti vytrhl stránku z  bloku, který vyndal z…